Historici předpokládají, že ocet se začal vyrábět již před několika tisíci lety. A to buď z piva, nebo vína. Alkoholické nápoje se přirozeně proměnily v ocet a to především díky omezeným možnostem jejich uchovávání v chladu. Ocet se používal k ochucování, ale i konzervování potravin. Také se pil naředěný spolu s pivem, vínem nebo vodou. Z historických pramenů víme, že římští vojáci měli v oblibě směs vyrobenou z octa vody a syrových vajec. Je zajímavé, že ještě v 19. století byl ocet náhražkou za limonády. 
A pokud si v minulosti chtěli lidé udělat radost bublinkovou limonádou, přidali do ředěného octa špetku jedlé sody. V antických dobách se ocet prodával v amforách, později pak v sudech a džbánech. Tak jak ho známe dnes, tedy v lahvích se začal prodávat na trzích v Evropě na začátku 20. století.
Ve čtrnáctém století se ocet vyráběl z rozemletých bobulí vinné révy nebo z tepelně upraveného pivního sladu a také vznikl tzv. francouzský octářský cech. V 18. století slavný Louis Pasteur dokázal, že oxidace etylalkoholu spouští jisté mikroorganismy tedy octové bakterie.
Ocet vznikal tak, že zkvašená surovina, ve které byly cukry přeměněny na alkohol, se uchovávala v otevřených sudech tak, aby k ní proudil vzduch a tím docházelo k působení octových bakterií. Tyto octové bakterie pak z alkoholu zoxidovaly kyselinu octovou a tím vznikl ocet. Typické pro tuto metodu je, že octové bakterie vytváření mazlavý povlak. Pod tímto povlakem se tvoří ocet.
Ocet byl dříve používán nejen v kuchyni, ale například i pro léčbu vnitřních a vnějších onemocnění. Potírání octem sloužilo jako dezinfekce. Také byl používán jako čistidlo. Námořníci s ním například čistili lodní paluby. Jako čisticí prostředek je velmi oblíbený i dnes, kdy hospodyňky ocení především jeho nízkou pořizovací cenu a to, že je ekologický.